Jan Vičar: Dívka a trn

Cyklus Jiné světy uvádí na scénu autory, kteří tím či oním způsobem pracují s reflexí nám vzdálených, exotických kultur a obohacují tak škálu středoevropských estetických kódů.

Kdy:

2.5.2017 - 11.6.2017

Kde:

Roudnice nad Labem
Adresa:

Galerie moderního umění,
Očkova 5,
Roudnice nad Labem 413 01
Tel.: 416 837 301,
galerie@galerieroudnice.cz
Bližší informace na www.galerieroudnice.cz

Nejinak je tomu v případě výstavy Jana Vičara (*1967), mimořádného zástupce novátorské vlny v grafické tvorbě, jenž si během dvacetiletého působení vydobyl na výtvarné scéně právem oceňovanou pozici.

Komorní výstava s názvem Dívka a trn tak na více než měsíc oživí prostory foyer roudnické galerie autorovými vzpomínkami na loňské cesty po severoafrickém Maroku, během nichž mohl hlouběji poznat místní kulturu i specifický způsob života místních obyvatel. Jan Vičar je pro vnímání odlišností, jiné imaginace, atmosféry krajiny, lidské zkušenosti, mytologie, dobrodružství i tradic mimořádně dobře vybaven. Prokázal to již v řadě jednotlivých tisků i cyklů, z těch afrických například v dílech Tři staří sloni či Viděl jsem muže v jeskyni na Ďáblově hoře z roku 2003. Ústředním a také směrodatným prvkem celé výstavy Dívka a trn se stal stejnojmenný obraz, v němž Jan Vičar zachytil svou vzpomínku na setkání s marockým pastevcem a jeho dcerou, která dostala prudký zánět do nohy poté, co šlápla na trn a její noha byla „od chodidla až po koleno celá bílá a oteklá“. Její osud kdesi v poušti můžeme, stejně jako sám autor, pouze tušit...

O tvůrčím rozpětí Jana Vičara toho bylo napsáno již mnoho, o jeho zcela mimořádném balancování mezi akademickým vzděláním a kreativitou na pomezí lidové tvořivosti, o jeho schopnosti vytvořit v jeden moment drobnou matrici k mědirytu, ale v zápětí jej vidět pomocí hrubých nástrojů a motorové pily řezat reliéfy do několikametrových dřevěných fošen... Obdobných dichotomií si můžeme všimnout u tohoto osobitého solitéra v mnoha případech. Ačkoli vystudoval malbu a grafiku, sám se primárně za grafika nepovažuje. Svou autonomní nonkonformitu vůči akademickému proudu v umění autor potvrzuje i volbou materiálu pro tiskové formy, kdy se matricí stává vše, co jej obklopuje – dřevěná podlaha, staré lino, vlnitá lepenka, nasbírané rostliny... Zpracovanou grafickou matrici také často nevyužívá klasickým způsobem. Po otištění jediné originální grafiky pro něj ztrácí předloha původní smysl a je buďto přetvořena na samostatné umělecké dílo, nebo její cesta končí destrukcí a prozaičtějším využitím někde za jeho srubem na Vysočině. Stejně tak můžeme vnímat celou tvorbu, skládající se jako korále z jednotlivých kuliček, z dílčích epizod, které ačkoli se v průběhu času dále více nerozvíjejí, stále přinášejí další podněty. Čím více sledujeme dílo Jana Vičara, tím více máme dojem jako by v jeho pracích rezonoval jakýsi neklid neúnavného cestovatele, neustálé puzení kupředu a touha po objevech nových a nových životních zkušeností. Tím více se nám chce říci, tohle je opravdový život.

Výstavu podpořilo Ministerstvo kultury ČR.